Jdu na pohřeb nebo chci uctít zemřelého
Etiketa na pohřbu: Jak se chovat, co říct a čemu se vyhnout
Jít na pohřeb bývá pro mnohé z nás nepříjemné – ne proto, že bychom nechtěli vzdát úctu zemřelému, ale protože nevíme jak se chovat, kde si sednout, nebo co říct pozůstalým. Strach z přešlapu nás někdy odradí od účasti úplně.
Tento průvodce odstraní nejistotu a nabídne konkrétní rady pro každou fázi pohřebního obřadu – od příchodu přes kondolenci až po pohřební hostinu.
Před obřadem: Příchod a orientace
Přijďte 10 až 15 minut před začátkem obřadu. Nejenže tím projevíte úctu, ale také si stihnete najít místo a věnovat pozornost kondolenční knize, která bývá u vchodu do smuteční síně nebo kostela. Podpis do kondolenční knihy je příjemné gesto – rodina si ji obvykle uchovává jako trvalou vzpomínku na to, kdo přišel.
Ohledně místa sezení platí nepsané pravidlo: první řady jsou vyhrazeny pro nejbližší rodinu a přátele. Pokud nejste rodina ani blízký přítel, sedněte do střední části nebo dozadu. Není třeba se na to ptát – stačí potichu přijít a zvolit místo s ohledem. Pokud přijdete s dětmi, sedněte blíže k uličce nebo ke dveřím pro případ, že byste je museli tiše odnést.
Telefon ztište nebo přepněte do letového režimu ještě před vstupem do síně. Vibrace telefonu v tichu smuteční síně je rušivá a působí nevhodně.
Během obřadu: Jak se chovat
Pohřební obřad je chvíle ticha a soustředění. Vyhněte se šeptání s vedlejším sousedem, hledání v kabelce nebo pohybu po sále. Vstávání při vstupu rakve nebo urny je tradiční gesto úcty – nenásledujte ho slepě, ale respektujte ho, pokud ostatní vstávají.
Pláč je přirozený a přijatelný. Není třeba ho potlačovat. Noste kapesník. Pokud vidíte, že někdo pláče vedle vás, nabídněte tiše kapesník nebo papírový ubrousek – to stačí. Fotografování a natáčení je přijatelné pouze tehdy, pokud rodina výslovně povolila nebo sama zaznamenávání organizuje. Jinak telefon schováte.
Při církevním obřadu není třeba se chovat jako věřící, pokud věřící nejste. Vstávejte se zbytkem shromáždění, ale nemodlete se, pokud to není váš způsob. Nikdo to po vás nevyžaduje. Délka obřadu bývá 30 až 60 minut u klasického pohřbu; kremační obřady bývají kratší.
Pokud nevíte, co přesně se bude dít a v jakém pořadí, je zcela v pořádku sledovat ostatní a řídit se jimi. Nikdo neočekává, že budete znát každý detail liturgie nebo obřadní tradice.
Po obřadu: Kondolence a rozloučení
Kondolence se nejčastěji odehrávají přirozeně po skončení obřadu, u vchodu ze smuteční síně nebo venku. Tvořte se přirozeně za rodinou a počkejte na svou chvíli. Kondolence nesmí být dlouhá – krátká, upřímná věta a stisk ruky je více než dost. Nepřeváděje pozornost na sebe vlastním smutkem nebo příběhem.
Fyzický kontakt – stisk ruky, obětí – je přijatelný a pro mnoho lidí útěšný. Vždy ale čtěte gesta pozůstalého. Pokud se uzavírá nebo ustupuje, respektujte to. Pokud naopak sám natáhne ruce nebo se rozplace ve vaší přítomnosti, buďte prostě přítomni.
Pohřební hostina, pokud je pořádána, je součástí rozloučení a účast je zdvořilá. Nemusíte zůstat jako první ani jako poslední. Obsluhujte se přirozeně, sdílejte vzpomínky na zemřelého a vyhněte se tématům, která nesouvisí s důvodem setkání. Rodina si vždy váží toho, kdo přišel i na hostinu.
Čemu se na pohřbu vyhnout
Pozdní příchod je nevhodný a rušivý – zejména pokud obřad probíhá v uzavřené síni. Pokud přijdete pozdě, počkejte venku na přirozený okamžik vstupu (pauza v řeči, přechod mezi částmi obřadu) nebo se omluvte rodině po skončení.
Vyhněte se překonávání zármutku rodiny vlastními příběhy. „Já když zemřel můj otec, tak mi bylo taky hrozně..." může mít dobré úmysly, ale odvádí pozornost od jejich ztráty. Fotografování bez výslovného souhlasu rodiny je nevhodné – i v době sociálních sítí. Přinášení nevhodných dárků (jídlo na obřad, alkohol jako condolence dárek) je matoucí. A pokud je pořádána pohřební hostina, mírnost v konzumaci alkoholu je nutností.
- Pozdní příchod – rušivý a nevhodný.
- Hlasité rozhovory – v síni i venku před obřadem.
- Telefon – ztišit, schovat, nefotografovat.
- Překonávání zármutku vlastními příběhy – pozůstalý nepotřebuje srovnání.
- Nevhodné komentáře – „Aspoň netrpěl", „To bylo stejně lepší takto."